Potřebný čas: 7 hodin 30 minut
Převýšení: 1620 v.m.
Technická obtížnost výstupu: žádná
Záznam GPS: sports tracker
Upozornění: Po cestě nahoru se nejde žádným lavinovým svahem, pouze vrcholovou špičku bych nedoporučoval chodit při stupni 3 a vyšším.
Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo
„bre ranko, takze IDEME! :)“ mi bliká na skypu po té co přicházím do pokoje z ranní sprchy. V mžiku odpovídám: „brý, si piš je nádherně“. Ještě dávám rychlé echo, že na půl nestíhám a budu mít pět minut zpoždění. Ve spěchu chystám věci, jídlo i sebe, na zatím největší převýšení, které letos vyšlapu. Těsně po půl deváté vyrážíme vstříc 80 kilometrů dlouhé cestě do fjordu, kde veverky závidí lidem, že umí lítat. Aneb jedeme do Eresfjoru, jednoho z mnoha míst, které jsou v Norsku rájem basejumpu.
Je deset, dorážíme na místo, nasazujeme sněžnice respektive lyže a vydáváme se vstříc hoře, jejíž vrchol celí den uvidíme, ale furt to na něj bude daleko. Po té, co u setry (chata v horách) končí cesta, vydáváme se po starých stopách kolmo vzhůru lesem. Mně se jde náramně po zmrzlé krustě, ale Miro, to po 30 minutách nadávání vzdává a dává lyže na batoh. Vycházíme z lesa a spatřujeme opět výhled, který i když je na spoustě míst v Norsku, tak se nikdy neokouká, tentokrát na Eresfjord. Začíná být prašan a Miro opět nasazuje lyže. Plni pozitivní nálady z přítomnosti prašanu a krásného výhledu, svádíme až k vrcholu souboj s chtíčem neustálého focení a potřebou se pohybovat směrem k vrcholu.
Když asi ve dvou třetinách končí stopa po nedávných skialpinistech, kteří to z nám neznámého důvodu otočily asi 500v.m. pod vrcholem, jsme rádi, že už jsme na hřebenu, kde je sníh sfoukaný a ubytý. Navíc zase budeme mít kopec jen pro sebe.
Kolem třetí vybíháme na vrchol. Následuje krátká sváča, nějaké to focení, nazouvám snowboar, zapínáme vysílačky, Mira oznamuje, že se oddělí na vrchu a sejdeme se pod žlabem, který pojede, zatím co já si budu užívat čisté neposkvrněné pláně, plné prašanu a pouštíme se dolů. Kousek pod vrcholem se loučíme s přáním hezké jízdy a já si začínám malovat svého hada. Prostě dokonalost za 10 minut jsem na místě srazu a nejradši bych vyběhl na vrchol ještě jednou, když v tom vidím, jak se vlevo ode mě řítí dolů po skále lavina. Ihned vytahuji vysílačku a starostlivě se ptám Miry, jestli je v pořádku. Než stíhá odpovědět, mám vytažený telefon, pro případ že by se neozval. „Jsem OK…“ zní do vysílačky a mě se hodně ulevuje. Mira oznamuje, že jeho plán nevyšel a musí kousek zpět.
Zatím sundávám batoh a vytahuju foťák. Když vylézá zpoza hřebínku a konečně se na dálku spatřujeme, ptá se mě do vysílačky, kudy může dolů. Odpovídám, že ve žlabu pod ním jsou šutry, ale asi by to šlo, ale lepší to bude mou trasou, plání 100 metrů vedle.
Už jen vidím, jak z traverzu na mou trasu odbočuje do prvního žlabu. Dělá pár ladných obloučků, které se snažím fotit, najednou se mi na hledáčku objevuje tmavá čmouha. Asi první vteřinu jsem zaražený a nechápu, kam se mi ztratil. Po té už jen opět tasím vysílačku z kapsy a ptám se, jestli ty kotrmelce ve zdraví přežil. Když vidím, že vstává, ulevuje se mi a na zprávu do vysílačky že je v pořádku, že chytil nějaký šutr, odpovídám, nevadí, hlavně že je to nafocený.
Mira sbírá poztrácené lyže a hůlky, vyráží vzhůru pře traverzovat na mou stopu a po chvíli se ocitá v pořádku u mě. Vysvětluje, co se stalo, a ukazuje, jak mu ti dva „žraloci“, „pěkně“ dodrbali lyže. Pak už se jenom pouštíme dolů, přijíždíme na ledové koryto potoka, kde v jednu chvíli ztrácím hůlku z batohu, naštěstí tuším její pozici a vracím se pro ni a s radostí, že jsme přežili, teda až na Mirovi lyže, se ocitáme u auta.
PS: Ten to článek je věnován památce lyží K2 Hardside, které nepřežily střetnutí se dvěma „žraloky“ na tomto kopci. R.I.P. :o))
PSS: Více o pádu včetně videa na www.miropeto.sk
Autor: Michal