8.3.2013 – Skjervan(1545m.n.m.)

Potřebný čas: 7 hodin

Převýšení: 1520 v.m.

Technická obtížnost výstupu: začátek – lehká, posledních pár metrů – střední(sklon 40° na sněhu – pod vámi jenom pěkně dlouhá skluzavka, bez skály)

Upozornění: Jde se třemi lavinovými svahy, proto při vyšším stupni lavinového nebezpečí nechodit.

Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo a Petr Tomáš

Ve čtvrtek večer se domlouváme s Peťem a Mirem, že bychom mohli zítra někam vyrazit. Mira hlásí, že zítra musí do školy, ať se na něj nevážeme, ale že uvidí ráno, podle předpovědi počasí. Tak obcházíme koleje a sháníme lidi, všichni jsou nějací rozbití, jenom Alex hlásí, že je ready na nějaký hike. Rozhodnutí padá pojedeme na Skålu(1128m.n.m.). Sraz 9:30 u vchodu. P1080513-1600x902

Ranní probuzení je klasika, mobil třikrát dokola přehrává melodii „Somebody That I Used To Know“ než vstávám a definitivně zamačkávám. Pak už následuje ranní rituál v podobě snídaně, přípravy jídla na celí den v horách a udělání čaje do termosky. Mezi tím mi bliká na skypu zpráva od Miry: „cau, idem hore dnes aj ja… innforden“ Nastává dlouhý psychický boj v mé hlavě, říct Alexovy že má smůlu a dnes nejede(nemáme pro něj sněžnice a fyzicky by taky nestačil) nebo oželet výlet do Innfordu. Po 10 vteřinách vybíhám z pokoje do třetího patra a klepu na Alexe, hrozně se mu omlouvám a ruším jeho dnešní zážitek. Pak následuje vytáhnutí Peťana z postele, vysvětlení co se děje a že jestli chce jet, tak ať nemá ani minutu zpoždění, odjezd 9:25, musíme stíhat trajekt. p1080268-1600x1200

V 11:00 jsme pod Skjervanem v Innfordu. Auto rychle vybalujeme a nasazujeme sněžnice resp. skialpy. Mira hlásí, že vyrážíme dost pozdě, ať si pohneme. Do 10 minut začínám stoupat po lesní cestě. Po chvíli na nás už praží slunce a já trochu extrémně sundávám i mikinu a jdu jenom v tričku. Kluci mi trochu utekli, snažím se je dohnat, ale nějak to dneska nejde, nechápu proč. Včera jsem byl rychle vyběhnout na Moldeheiu a to tělo fungovalo na 100%. Zvolňuji a v hlavě si říkám, že to nevadí, stejně budou fotit, tak je vždy dojdu a třeba se časem rozejdu. Když dáváme druhou svačinu už za polovinou kopce, vidíme, jak se z hranice lesa žene šesti členná skupina pronásledovatelů. Načež si říkáme, máme náskok a stejně na vrcholu budeme první. Hážeme na záda batohy a Peťan i přes to nastoluje závodní tempo, chvíli se s ním snažíme držet, ale rozumně degradujeme svoje tempo, nejdřív Mira po chvíli i já. Když Peťu po chvíli předcházíme v duchu doufám, že to nepřepískl a neodpálil se. Po dalších minutách výstupu, kdy se Peťa plahočí se mnou vzadu, já se furt cítím pod psa, neustále si pohrávám s myšlenkou, že to dnes otočím a na kluky počkám dole, mi Peťa oznamuje: „Nějak jsem to přepískl a furt to nemůžu rozdýchat“. To mi sobecky pomáhá na psychice, že v tom dnes nejsem sám a říkám si, že to prostě dnes výjdu i kdybych tu měl nechat plíce. P1080294-1600x1052

Po hodině a půl pro mě neustálého přemlouvání, dělat další a další krok k vytouženému vrcholu se ocitáme konečně těsně pod ním. Shazujeme sněžnice, z hůlky sundávám kolečko a v závěrečném svahu ji používám místo cepínu. Peťan mě s mou druhou hůlkou napodobuje. 16:20 dolézám totálně vyčerpaný na vrchol, nicméně ten nádherný výhled za to stojí. Chvíli po nás dobíhá jedna ze členek šestičlenného družstva pronásledovatelů, dozvídáme se, že je původem z Finska a tady dělá horskou vůdkyni. Říkám si v duchu: „What? Vždyť Finsko nemá žádné hory, jenom jeden pahorek velkej 1328m.n.m. To je jako kdyby někdo z pouště Atacama trénoval sportovce na olympiádu v plavání.“ Nicméně holka má náš obdiv. Mě navrchu není moc dobře tak po chvíli prchám. Při sestupu potkávám zbytek skupiny, prý Švýcaři a na dovolené s holkou nemají nic společného, dozvídám se. Dávám krátkou svačinu a přesouvám se ze skály ke svahu, obouvám snowboard. Mira mezi tím obouvá lyže na vrcholu a pouští se druhou stranou kopce dolů(viz. www.miropeto.sk). Nicméně svah je dnes opravdu parádní, všude 30cm prašanu a únava je ze mě rázem pryč. V půlce sjezdu se potkáváme s Mirem a dolů jedeme dál společně. Jakmile jsme u auta, ptáme se Peťana vysílačkou kde je a ten hlásí: „Jsem u vás do 20 minut… končím.“ Startujeme, ať dojde do tepla.

Autor: Michal