Výchozí bod: kousek za vesničkou Sulzau, záleží podle sněhu kam až se dá vyjet

Délka akce: 4 dny (při dobré kondici a dobrém počasí se to dá stihnout za dva dny)

Možnost přespání:
chata Kürsingerhütte - web - ceník zde
chata Postalm – web - cena cca 40 Euro na noc
nouzová chata Obersulzbach hutte – je tam malý winterraum, ale nebyl jsem uvnitř, tak bližší info podat nemohu

Parkování: u krajnice na silnici, tam kam se dá zrovna dojet a je volné místo

Cesta na Kürsingerhütte

V hlavě bylo naplánováno, že bychom mohli chvíli po desáté ráno vycházet od auta, bohužel to se nekoná a nakonec vyrážíme těsně po dvanácté. Rozcestník ukazuje 6 hodin na chatu (v létě). Máme co dělat. První tři hodiny držíme tempo s letním časem, bohužel pak dochází síly a výrazně zpomalujeme. Do toho začíná i sypat. No nic zatínáme zuby a pokračujeme dál. Když už je nám jasné, že to do tmy nestihneme, dáváme pauzu na čaj na Obersulzbach hutte. I když vyhlídky nejsou úplně růžové, jsou tu kluci ze Slovenska jenom s mačkami a to jim vůbec nezávidíme. Tma nás dohání cca 400 v. m pod chatou, ale oriantace je jednoduchá díky GPS a jasně vychozené stopě. U jezera pod chatou ještě necháváme batoh, abychom byly rychlejší a další den měli co dělat. Mě ještě cca 400 metrů od chaty ujede lyže do údolí, aby byl ten den krásně zakončen. Nicméně další den obojí nacházíme a tak je radost z výstupu zatím ničím nezkažená.
Shrnutí: vzdálenost cca 20 km, převýšení 1600 v. m, čas první skupina 8,5 hod. a druhá 9,5 hod.

Výstup na Großvenediger

Po odpočinkovém dni na chatě vyrážíme v šest ráno vstříc vrcholů pronásledování celou chatou, která se během soboty naplnila (cca 150 lidí). Po necelých pěti hodinách jsme v sedle mezi Malým a Velkým Venedigerem. Jediné horší místo byl závěrečný výstup do sedla, kde nám ledové plotny celkem zatopily, jelikož v půjčovně nepůjčují mačky na skialpy. Závěrečný úsek si užíváme výhledy a v 11:30 už stojíme na vrcholu. Je tu celkem nával, tak povinných pár fotek, nazouváme lyže a vydáváme se na zaslouženou cestu dolů po většinu času den starým prašanem. Prostě nádhera. Po příchodu na chatu pijeme, vaříme, jíme. Zkrátka oslavujeme podařený výstup.
Shrnutí: vzdálenost cca 5,5 km, převýšení 1250 v. m, čas na vrchol 5,25 hod., čas dolů cca 2,5 hod.

Sjezd k autu

Pro nás na skialpech zábava až na vrchní část, kde byla nepříjemná krusta. Pro Martina na snowboardu boj a občasné šlapání, tak ale snad si to též užil. I se zastávkou na pivo na Postalmu jsme za čtyři hodiny u auta a vyrážíme domů.

[Show as slideshow]

 Autor: Michal

Výchozí bod: z vesnice Vent

Délka akce: 2 dny

Možnost přespání: chata/winterraum Breslauer Hütte (info níže)

Parkování: ve Ventu u lanovky nebo před vesnicí na parkovišti, v sezóně 2 Eura/den(na jaře nikdo nic nevybírá)

Další informace: Od května do půlky června ve Ventu nejede žádná kavárna, restaurace, prostě nic (napsáno na infocentru). Tak není ani možnost se napojit na wifi, aby jste zjistili předpověď počasí. Veřejná wifi v Soldenu u kabinové lanovky, nutnost se zaregistrovat, ale vše zdarma.

Chata/Winterraum Breslauer Hütte:

Bližší info na: http://www.dav-sektion-breslau.de/
Winterraum je zařízený výborně, je zde topení, dřevo, brikety, přes 22 postelí na kterých se ovšem vyspí klidně i kolem 40 lidí, deky, hrnce, osvětlení, záchod s opravdovým přebytkem toaletního papíru. Je naprostá zbytečnost do winterraumu tahat spacák a karimatku. Nicméně, za tento luxus se platí celkem vysoká částka na winterraum a to 16 Euro s alpineverainem a 27 Euro bez. 50% slevu mají děti do 18 let.

Jarní Wildspitze:

Ještě než v Brně nasedáme do auta, tak všem musím oznámit, že plány vyrazit směr Mont Blank se z důvodu opravdu špatné předpovědi mění a jako aklimatizační výstup před dalšími čtyřtisícovkami, volím druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitzi 3768 m.n.m. Přes noc polykáme kilometry do Ventu, kde k ránu parkujeme u lanovky a dopřáváme si pár hodin spánku.

Kolem poledne jsme po snídani, sbalení a vyrážíme na tří hodinovou cestu pod lanovkou k chatě Breslauer Hütte, na to že je sobota jsme viděli jen jednu skupinu mířící k chatě a to chvíli po příjezdu na místo. K chatě od konce lanovky vede vyšlapaný chodník sněhem od předchozí skupinky, ale protože se nám nechce brodit rozbředlým sněhem, tak raději volím cestu suchou nohou odtátým hřebínkem, přímo vzhůru k chatě. Ve winterraumu jsme téměř sami, pouze táta se synem z Německa okupují spodní místnost. My volíme podkroví a po krátké pauze na čaj a oběd, se jdeme na deset minut provětrat ven. Vyrážíme po pěšince vzhůru k nejbližším skalkám nad chatou si trochu zalézt. Krátká procházka se ovšem nedaří a nakonec fotíme vrcholovku na Urkundkolm 3134 m.n.m. Po návratu vaříme večeři a jdeme spát.

Budík nás vyrušuje ze spánku ve čtyři ráno, před šestou již stoupáme údolím vzhůru k sedlu Mittekarjoch. Sníh je krásně tvrdý a na ledovci není ani nutnost se vázat. Do sedla vede krátká a opravdu lehká ferrata, kterou bez jištění bez problému necháváme pod sebou. Nahoře vstupujeme na ledovec Taschachferne, který nás vítá nepříjemnými poryvy větru. To nás ovšem neodrazuje a po krátké svačině pokračujeme vstříc vrcholu. Pod vrcholovým hřebínkem necháváme batohy. Po pauze na čaj, zdoláváme mírně techničtějších posledních sto metrů převýšení a u vrcholového kříže si gratulujeme k vrcholu. Přes vrchol se valí mrak za mrakem, a tak nádherné výhledy se střídají s úplnou mlhou. Teplo tu není, tak po nafocení vrcholovek otáčíme a míříme zpět k naším batohům. Z kopce to jde úplně samo a to i když po ferratou už je sníh mírně rozbředlý. Někteří si sestup zpříjemňují bobováním z kopce. Na sluníčku v údolí si dopřáváme oběd s nádhernými výhledy. A když už se konečně probrodíme sněhem až k chatě, dopřáváme si hodinku spánku.

Odpoledne vyrážíme k autu tentokrát volíme sestup cestou přes Rofen, která je lemována nádhernou florou. V Rofenu je také velice hezký lanový most přes řeku zařezanou v hluboké rokli. Odtud po šotolinové naučné stezce až k autu.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Výchozí bod: Altenberg an der Rax

Délka akce: 2 dny

Převýšení: cca tisíc metrů

Možnost přespání: winterraum na chatě Schneealpenhaus a winterraum na chatě Kurtatsch hütte (info níže)

Parkování: vhodná místa jsem vyznačil v mapě modrým P, stejně tak jsou dobře vyznačená v mapě Freytag & Berndt WK022 (Semmering, Rax, Schneeberg, Schneealpe)

Vhodná mapa: Freytag & Berndt WK022 (Semmering, Rax, Schneeberg, Schneealpe) – 1:50 000

Informace o lavinovém nebezpečí a výšky sněhu na Raxalpe: http://lawinenwarndienst-niederoesterreich.at/ a http://www.bergfex.com/raxalpe/schneebericht/

Doporučení a upozornění:

• Nedoporučuji jít přechod v opačném směru (viz. mapka)!
• Při lavinovém stupni vyšším než jedna nedoporučuji chodit nahoru ani dolů cestou přes Naßkamm v jednom místě se jde 40° lavinovým kotlem mezi skalami. Při vyšším množství sněhu může být toto místo bez maček a cepínu rovněž nepříjemné.
• Pokud již z údolí vidíte, že nahoře není dobrá viditelnost a víte z informací o sněhu, že na Rax-alpe je více jak 70 cm sněhu vyhněte se našemu prvnímu dni (viz. mapka), značení cesty od Schneealpenhaus k Lurgbauer hütte a dál není uzpůsobeno pro zimní putování. Proto v mlze nemusí být problém zabloudit.
• Od Kurtatsch hütte k Schneealpenhaus značeno vysokými tyčemi cca po dvaceti metrech, bezpečná cesta i v mlze.

Schneealpenhaus – winterraum:

V chatě otevřená jídelna jako winterraum na zimu, proto pouze dvě rozkládací postele, jinak lavice a stoly na kterých se bez problémů vyspí až 17 lidí plus další na zemi. Jsou k dispozici deky a v chladničce voda, pivo, limonády, při konzumaci dáte vámi zvolenou částku do kasičky, ze které si můžete i rozměnit. Ve winterraumu bohužel nelze topit, ale uvnitř je cca o 15°C tepleji než venku. Ve winterraumu není nikde určená částka za přespání.

[Show as slideshow]

Kurtatsch hütte – winterraum:

Malá chata, jejíž jedna půlka je otevřená jako winterraum. Myšleno spíše na ukryt před nepřízní počasí než na spaní. Nicméně pro čtyři lidi může nabídnout nocleh na zemi v čistém prostředí. Vybavení viz. fotka. Není možnost topit.

[Show as slideshow]

Putování za zimou – díl druhý:

U nás příjemných deset stupňů, slunce to celý týden pralo do nás. Nicméně to není únor jaký si představuji, tak jsem našel bandu dalších šesti odvážlivců a vyrazili jsme za zimou do blízkých rakouských alp Schneealpe(západně od Raxalpe).

Původní plán byl vyrazit od informačního bodu v Altenberg an der Rax, ale kvůli dešti jsme vyjeli ještě o trochu výš až na parkoviště pro cestu přes Naßkamm, kde už se déšť měnil na sníh. Na batohy jsme připnuli sněžnice, hodili je na záda a vyrazili směr Naßkamm. Dále k chatě Lurgbauer hütte, u které nás teprve dohání plíce a zde si užíváme v pěkné vichřici to pravé zimní počasí. Vždyť za zimou jsme chtěli. Po krátké pauze a nabalení co největšího počtu vrstev na sebe, pokračujeme v mlze a větru směr Schneealpenhaus. Dveře winterraumu otevíráme asi po pěti a půlhodinách chůze od auta, nicméně nikomu se z tepla ven nechce a tak zbytek dne děláme teplé čaje, pijeme slivovici a jíme delikatesní dobré hostince.

V neděli se probouzíme do krásného dne a tak plníme původní plán a jdeme se bez batohů podívat na nejvyšší vrchol Schneealpe – Windberg 1903 m.n.m. Okruh zvládáme asi za hodinu a půl i s vrcholovým focením. Na chatě si dopřáváme oběd, teplého čaje, balíme, uklízíme a píšeme zápis do deníku. Z chaty jsme dole v Altenberg an der Rax u zastávky, hospody a infopointu cestou přes Kurtatsch hütte asi za tři hodiny. Vydávám se na lehko k autu, nicméně asi po dvou minutách chůze si stopuji dva hodné důchodce, kteří mě hází až k autu a u děcek jsem za deset minut zpět. Nakládáme věci a vyrážíme zpět do jarního Brna. Všem zúčastněným tímto děkuji za hezký víkend!

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Návrat pod Elbrus(10.8.2013)

Nastal den Frantova odletu, s vědomím jaká cesta nás čeká, se po osmé loučíme s kempem Bezingi a vydáváme se vstříc civilizaci. Údolím dolů a navíc za světla se jede o dost líp, tak ani ne za dvě hodiny jsme u pohraniční hlídky, odtud už je to jenom kousek na asfalt. Vše ok a tak se po cestě stavujeme v restauraci na šašliky a na letišti v Mineralních Vodách se loučíme s Frantou. Opět jdeme nakoupit, kde nabíráme i dvě lahve vodky s tím, že kdyby jedna byla málo, přidáváme sušené rybičky na zajídaní  a razíme zpět do Osmanova kempu pod Elbrus. Poprvé nás v údolí zastavuje policista s kalachem v ruce, ale po krátkém rozhovoru, co tu chceme a na jak dlouho tu jsme. Mě s úsměvem a upozorněním, že cesta se hodně kroutí, posílá dál. V kempu jsou trochu překvapení, že nás opět vidí, ale jsou i rádi, protože jsme jedinými zákazníky.

Večer chceme rozdělat oheň na opečení buřtů. Nicméně to nám není umožněno, vše za nás musí totiž udělat místní „otrok“ Saša. A tak mu na oplátku dáváme jedno české pivo a zveme ho na naší vodka párty. První lahvinka padla za vlast po chvíli, já začal vést rozsáhlé diskuze se Sašou pomocí rukou a nohou, a tak se záložní nebylo na co čekat. Toto se bohužel stalo osudné Sašovy, kterého jsme zvládli opít do němoty(bohužel byl němí již před tím). My dokončili i druhou láhev a na závěr jsme otestovali pevnost místního altánku, při našich stropních přelezech. Nicméně není co pít, mluvit už skoro taky nemůžeme, tak to balíme a jdeme spát.

[Show as slideshow]

Vytoužené dosažení vrcholu – Elbrus 5642m.n.m.(11.-15.8.2013)

Ráno se většina z nás budí s nehezkou kocovinou, tak organizace je složitější. Zjišťujeme předpověď počasí a po mnoha dohadech, nakonec zamítáme původní plán jít k Priutu údajně pěknou cestou přes Ledovou oázu a volíme klasickou cestu pod lanovkou. Bohužel, než vystřízlivíme na tolik, že máme sbaleny všechny věci, jsou čtyři hodiny. Chytáme si taxi, které nás vyváží k lanovce po krátkém smlouvání za 400 RUB, fotíme se u lanovky a vyrážíme po prašné cestě sjezdovkou vzhůru.

I když se říká, že cesta je celkem škaredá, mně se výhledy líbí a asi i díky dobré aklimatizaci téměř utíkáme vzhůru. Prvních 500v.m. z našeho pochodu ukrajujeme po hodině, když za sebou necháváme mezi stanici lanovky. Jdeme ještě chvíli a narážíme na nádherný travnatý bivak, který je sice bohužel bez vody(cca 200 v.m. zpět po cestě pitná voda), ale zato úchvatný výhled. Večer ze zbytků dřeva, které tu nacházíme rozděláváme oheň, a protože jsme v moderní době, nehraje nám k ohni kytara, ale telefon.

Azuro, téměř pařák a omrzlé stany, takové je naše probuzení do dalšího dne. Fotíme provokační fotky a v trenýrkách vyrážíme vzhůru k Priutu. Hned na začátku předbíháme bagr, který nás motivuje k rychlé chůzy, a tak jsme za hodinu a něco nad horní stanicí sedačkové lanovky. Od tud musí opravdu všichni buď pěšky, nebo ti movitější skutrem/rolbou. Když dáváme oběd holky z rolby na nás pískají, jelikož se opalujeme na ledovci pouze v trenažerech. Po-té co nám vytráví, pokračujeme vzůru po „dálnici“ se zástávkou u hotelu Priut, až k Pastuchovým kamenům(cca 4550m.n.m.), kde máme naplánovaný bivak. Opět stavíme záhraby a příjemně unavení uleháme ke „spánku“(víc ležení než spánek v této výšce).

Slibované sněžení se hlásí na čas, a tak jsme rádi, že právě za husté mlhy, větru a sněžení nebloudíme mezi trhlinami po ledovci nad Ledovou Oázou. Úterý tedy trávíme zalezlí ve stanech a připravujeme se na ranní vstávání , tavením sněhu a vařením čaje do termosek. Předpověď co nám přichází SMS nevypadá zle, o půlnoci se má vyčasit a něco má přijít až v jednu odpoledne. Budíky nastavujeme na dvě hodiny ráno a zavíráme oči.

Telefon je nemilosrdný a ve dvě nás vyhání ze spacáků, když připravujeme snídani a čaj. Slyšíme jak rolby a skútry vyváží líné turisty až nad Pastuchovy kameny. My vyrážíme něco kolem půl čtvrté, za nepříjemného větru a všelijakého počasí. Nicméně lidí je tu s prominutím jak sra..ek a tak se není kde ztratit. Stoupá se až nečekaně dobře, předbíháme pár družstev, až asi trochu přepaluji tempo. Už začíná vycházet slunce, bohužel počasí si z nás střílí a ocitáme se v čím dál větších mracích, začíná i nepříjemně sněžit. Všechny tyto aspekty plus žaludeční potíže si okolo pěti kilometrů vybírají první oběť a Ivana musím otočit zpět do stanu. My se občerstvujeme a pokračujeme dál. Podmínky na pytel a já si v hlavě nadávám proč to vlastně dělám. Omrzlé prsty, žaludek taky není ok a ještě ani nic nevidím. Vítr nabírá na intenzitě, poletuje čím dál víc vloček, viditelnost asi 50 metrů, plus celkový nekomfort těla. Mně asi po dalších 150 v.m. udolává v přesvědčení, že se na vrchol nepodívám. Obracím se na zbytek skupiny s tím, že otáčím, ale kdo chce pokračovat může. Není se kde ztratit, fáborky lemované davy lidí až na vrchol. Jediný, kdo chce jít dál s vědomím, že se sem jen tak nepodívá je David. Káťa je silná žena, kterou nějaký větřík nepocuchá a jde dělat Davidovi společnost. Když se loučíme v hlavě se mi neustále honí myšlenka, jestli není blbost je pouštět samotné na vrchol, nicméně dospělí jsou a stejně bych s tím nic nenadělal.

Cestou dolů, mi začínají doslova tuhnou prsty na nohách. Už je necítím pouze vnímám, že cosi brání narážet nartu do špičky boty. Když spatřuji opět stan, pouze zjišťuji jestli je Ivan v pořádku a oblečený zalézám do spacáku. Když se po třech hodinách budím naprosto zpocený, prsty i slunce už pálí jak o život. Trošku se uklidňuji, že děcka budou v pořádku, jelikož i počasí se umoudřilo. A v hlavě začínám trochu litovat svého rozhodnutí otočit a zároveň samozřejmě závidět. Slyším z vedlejšího stanu jak holkám, je to též líto. Čtu opětovně všechny SMS s předpovědí počasí a kontroluji zásoby jídla. Vylézám už naprosto čilí ze stanu a oznamuji, že zítra jsou ještě lepší podmínky, tak se o vrchol opět pokusíme, teda jestli chtějí. Kladná odpovědi se zdržel jenom Ivan, který s nadávkami na svůj žaludek řekl: „jdu dolů“.

Mezi tím vidíme, jak už sestupují vysmátí David s Káťou ke stanům, vítáme je, gratulujeme a oznamujeme naše plány. Povídají nám jak bylo na vrcholu, a že počasí se umoudřilo cca 20 min. po naší otočce, což nás dosti nasr… Nicméně čest tomu, že to neotočili a za daných podmínek pokračovali dál. Děcka nám nechávají jídlo, jeden stan a s přáním šťastného shledání se loučíme. S Pájou a Maki se odpoledne jdeme ještě aklimatizačně projít do nějakých 4900m.n.m.  A protože nejsme limitováni počasím, nastavujeme budík až na luxusní čtyři hodiny.

Ráno už nás opět od dvou budí rolby, nicméně čekáme poslušně až do budíku. Při přípravě snídaně nám málem shoří stan, když dělám, teď už vím blbost, protože odmontovávám z druhého vařiče bombu když je první zapálen. Uniká mi na ruku nemalé množství plynu, který dělá ve stanu nádherný výbuch. Naštěstí moje ruka dohoří než cokoliv stihne zapálit a co nechápeme, že při všem tom máchání rukama, co ve stanu proběhlo. Nevyléváme ani kapku vody z hrnce.

Snídani jsme nakonec přežili ve zdraví a vyrážíme za nádherného rozbřesku. Před námi ohromné davy lidí, nicméně dnes nikam nespěcháme, fotíme, každý jdeme svým tempem. A i když prsty opět mrznou, dnes to nevadí. Do sedla mezi vrcholy přicházíme už za silného svitu slunce, a tak sundáváme boty a necháváme prsty rozmrznout. Sváča s čajem je samozřejmostí. Odtud začíná opět malí boj s psychikou, včetně nadáváni co tu člověk dělá. Protože není motivující, když děláte dva kroky do předu a pak pět nádechů. Nicméně po hodině vidím vrchol, čekám na Páju, která je kousek za mnou. Mezi tím zahajuji konverzaci s jedním Rumunem a společně docházíme svižným tempem v euforii, až na vrchol. Radujeme se, fotíme a vzájemně gratulujeme.

Maki přes dvacet minut nikde, chystáme se otočit, v tom spatřujeme její siluetu kousek od vrcholu. Opět probíhá kolečko gratulací a focení a vydáváme se směr dolů. Cestou do sedla si hodně pohrávám s myšlenkou vyběhnout i na východní vrchol Elbrusu. Bohužel nedostatek vody mi v tomto počinu brání. Z vrcholu jsme po dvou hodinkách a něco opět u stanů, balíme a pokračujeme v pochodu do údolí, teď už na těžko. U sedačkové lanovky musíme vypláznout 100 RUB na osobu za cestu dolů. Když to zkouší i u kabinky obratně se jim vyhýbáme(oficiálně se za cestu dolů neplatí, pouze to jde obsluze lanovek do kapsy). A po-té co vyplázneme za maršturku 400 RUB se ocitáme v Osmanově kempu. Děcka jsou někde na výletě a mi končíme den oslavou úspěchu v restauraci na plackách a šašlíkách. 

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová, Markéta Strnadlová, David Petřík

Kemp Bezingi: http://www.mountain.ru/bezengi/eng/

Boj o Bezingi(Безинги)-(6.8.2013)

Máme krásný horský letní den, ideální pro výlet. Nicméně plány jsou jiné. Dnes dolétá sedmí člen našeho družstva David. Tak se loučíme prozatím s panem Osmanem, s tím že se za týden nejspíš zase setkáme a vyrážíme vyzvednout Davida na letiště do Minerálních vod. Přilétá na čas, mi už ho taky netrpělivě vyhlížíme a po krátkém dvouhodinovém nákupu v místním hypermárketu, kde každou surovinu hledáme asi půl hodiny. Vyrážíme přes Nalchik do zapadlé horské vesničky Bezingi. Odtud by nás měla podle knížky Centrální Kavkaz od Otakara Brandose, Michala Klesla čekat prý hodně špatná cesta do tábora Bezingi. Nicméně cesta to prý je, a jelikož jsme stavem komunikací v Rusku příjemně překvapeni. Nevidíme v 18 kilometrech žádný problém. Do vesničky Bezinky po další zastávce ve sportovních obchodech dorážíme kolem deváté večer a říkáme si, že za hodinu jsme nejpozději v kempu.

Ovšem naše domněnka se ukazuje milná již pár metrů za vesnicí kde se asfalt mění v hodně rozbitou polní cestu, zařazuji za jedna a pomalu se šineme již tmou po zvlněné cestě. Asi po kilometru a půl nastává první problém, cesta se rozdvojuje, výmoly, díry a kameny vypadají pro podvozek víc než hrozivě. Zastavujeme, vypínáme motor a jdeme to projít. Už jsme skoro rozhodnutí výlet do Bezingi odpískat, když přichází David s tím, že nejspíš vidí světla pohraniční základny. Nastupuji sám do auta, startuji a plížením vpřed posunuji auto metr po metru. Děcka kontrolují kolik má podvozek prostoru od zemně a tímto způsobem překonáváme cca 150 metrů. Opět najíždíme na „lepší“ cestu a za chvíli jsme u prázdné pohraniční budky. Chvíli kroužíme kolem dokola, když v tom přichází usměvavý voják. Absolvujeme byrokratické martýrium a na závěr vzniká památný rozhovor výletu. Kdy se ptáme celníka po předchozí zkušenosti: „khorosho doroga“(dobrá cesta) a pohraničníkova vysmátá odpověď: „net khorosho“(ne dobrá). V tu chvíli jsme byly trochu rádi, že neřekl net doroga. Ptáme jestli projedeme našim autem. Po-té co rukama nohama vysvětlujeme, že nemáme 4×4, ale vysoký podvozek ano. Odpovídá, že s náhonem 2×4+6(klasický přední náhon + šest tlačících lidí) projedeme.

Nasedáme do auta a pozvolna ukusujeme metr po metru cesty směr tábor Bezingi. Děcka si po čase zprofesionalizovali výstupy a nástupy do auta. Abychom při průjezdech říčními brody, obrovskými kalužemi a občas mamutími šutry zvedli podvozek, i tak asi dvakrát škrtneme. Toto střídají chvilky nutného tlačení, kdy kola na šutrech hrabou jak o život a mně za auto bolí každý kámen, který odletí a bouchne do úplně nové nápravy. Po cestě nadáváme na člověka, který napsal, že je pouze hodně špatná. Spíš by se hodilo, průjezdná pouze pro tanky, Kamazy a hodně vysoké 4×4. Děláme si srandu, že jsme určitě první kdo tam dojede s takovým autem. Nicméně nám sklapává ve chvíli, kdy po 3 hodinách a 18 kilometrech projíždíme branou a spatřujeme další dva zaparkované transportéry plus nějakou ladu. Na oslavu úspěšného dojezdu otevíráme šáňo, stavíme stany a jdeme spát.

[Show as slideshow]

Expedice z Brna na Pik Brno(Пик Брно) 4110m.n.m.(7.-9.8.2013)

Ráno jsme uloudaní, obzvlášť já jsem unavený po včerejší cestě a tak, než zjišťujeme jak to v kempu chodí, a kde máme zaplatit(Kemp stojí 200RUB na den ve vlastních stanech na osobu a platí se, i když spíte v horách, zato jste neustále monitorováni a když se něco stane nabere vás vrtulník, při těžších výstupech obdržíte i vysílačku, nám navíc pohlídají auto. Registraci na OVIRu udělají za 250RUB). Je po jedné hodině a kancelář registrace k výstupům je zavřená. Musíme počkat do čtyřech. Čas někteří trávíme spaním u auta, část jde na výlet a poznat blíže za jisté nejmodernější kemp na celém Kavkaze(wifi, restaurace, normální sprcha s teplou vodou a WC-turecké i anglicky se s náčelníkem domluvíte).

Přesně ve čtyři se otevírá kancelář a mi odevzdáváme papír s plánem výstupu a členy družstva. Náčelník nám na oplátku dává povolení k výstupu a ukazuje na fotkách cestu. Rychle házíme batohy na záda a šineme se směr Bezingská stěna. Cesta sice bez značení, ale vyšlapaná davy horolezců  ubývá pod nohami rychle. Po dvou hodinách jsme u prvního možného bivaku, který ale necháváme pod sebou, po-té co nám jeden z horolezců oznamuje, že do dalšího to máme jen asi hodinu a 500v.m. Plán zní jasně, když půjdeme dýl zatmíme. Odbočku k u jezírka pod Pikem Brno nacházíme snadno a tak bez většího bloudění jsem za hodinu a chvíli opravdu nahoře v 3400m.n.m. Bohužel, počasí slibovanou špatnou předpověď dodrželo, tak nejsou moc výhledy, ale doufáme, že zítra odpoledne slunce konečně uvidíme a den na to se pokusíme o vrchol.

Po dlouhém spánku, který narušovalo jenom padající kamení ze svahu Brna a odlamování seráků létajících do údolí z Bezingské stěny, už nejsme schopni být ve stanech. Vylézáme k ledovci a jako malé děti na písečku si jdeme po něm lozit, abych výstup natrénovali na příští ráno. Počasí se střídá jako na kolotoči. Občas prší/sněží a najednou zase sundáváme bundy a mikiny a jsme v tričkách jak nás slunko griluje. Hraním si na „písečku“ zabíjíme den. A doufáme, že ráno nás ze stanů vyžene krásné počasí.

Budík ráno hraje o sto šest a mi jdeme zjistit, či dnes na vrcholu stanem nebo ne. Po otevření stanu zjišťujeme, že azuro není, ale nevypadá to zle. Děláme čaj do termosek, a vyrážíme vstříc ledovci. Trvá nám něco přes hodinu vylézt ledovou stěnu, ale když se na vrchním platě navážeme jde vše jak po másle. Vidíme, stopy mířící po ledovci do sedla, tak jak to vypadalo i na fotkách, které nám v táboře byli ukázány a cca 200 v.m. překonáváme jako by nic. Sundáváme výstroj a chystáme se na přelez exponovaného hřebínku. Nicméně po 40 metrech dolézáme do místa odkud nevíme jak dál a říkáme si, že na to jak to má být snadný výstup se někde stala chyba. Otáčíme zpět do sedla, kde po bedlivém pročtení mapy zjišťujeme, že jsme pravděpodobně v sedle Misses(миссес). Padá rozhodnutí, jít dolů a zkusit najít správnou odbočku.

Když opět scházíme ze sedla na ledovcovou plošinu, trochu se rozfoukává mlha a mi vidíme naši pravděpodobnou cestu sutí(na fotkách v kempu byla zapadaná sněhem) a po troše váhání jestli tama nebude létat moc šutrů, vyrážím ku předu. Nacházím po pár metrech i vyšlapanou cestu občas lemovanou mužíky, sám dva stavím, která nás dovádí až pod vrchol. Zde začíná trochu bloudění a najití správné linie k výstupu(max. UIAA 3) na ten správný vrchol. Každý zkoušíme jinou, každý se též ocitáme na jiném vrcholu. Za hlavní považujeme ten s postavenou mohylkou. Dáváme vrcholové pivo, které dotáhl David, gratulujeme si, fotíme jak o život a potom se pouštíme dolů ke stanům.

U stanů jsme po sedmé, stanové městečko se trochu rozrostlo. Bohužel nemáme čas se seznamovat, Frantovy další den letí letadlo a tak musíme sejít dnes až do kempu. Vycházíme za svitu čelovek, naštěstí sestup jde rychle a tak v prvním bivaku jsem za necelou hodinku. Zde dáváme sváču a obyvatelé jednoho stanu nás hostí čajem. Po další hodině a půl jsme v kempu, hážeme batohy do auta a jdeme se postit do hospody, kde jíme snad všechno co tam mají boršť, placky, pizzu,… a slavíme úspěšné dobití i návrat z našeho první vrcholu Piku Brna.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Je středa první srpnový den a já vstávám s vědomím, že když nám bude přát štěstí, tak za čtyři dny budu stát na vrcholu nejvyšší hory Evropy. Jelikož jsme takřka všichni četli a slyšeli o špinavé, přelidněné a nijak nezajímavé klasické cestě z jihu přes Priut. Necháváme se tuto variantu v záloze a padá rozhodnutí, že to zkusíme cestou přes sedlo Irikchat z východu.

Ráno je klasicky  ve znaku snídaně a pozvolného balení, pak už ovšem nahazujeme naše lehké cca25kg vážící batohy na záda a razíme hledat odbočku z vesnice Elbrus do údolí řeky Irik. Když jdeme okolo obchůdku neodoláváme a kupujeme čerstvě napečené perníčky na cestu. Pěšinu nacházíme bez problémů a dokonce když nás vidí jeden starousedlík s batohy na zádech, sám od sebe nám ukazuje správný směr.

Ve svižném tempu vybíháme nad vesnici a postupně se noříme hlouběji do údolí, potkáváme i první krávy a kozy, které tu vydupali spoustu kvalitních pěšinek. Nám se na jednu daří odbočit a na pár hodin ztratit hlavní cestu. Jak to tak bývá nádherná pěšinka se asi po kilometru ztrácí v lese. Nicméně podle občasných stop nejsme zdaleka jediní komu se takto povedlo zabloudit. Po spoustě nadávek, lezení nahoru a dolů, ale postupném posouvání vpřed, se vyčerpaní ocitáme na opravdové cestě. A i když už jsme si při bloudění říkali, že moc lidí tudy asi nechodí, po pár metrech potkáváme první stany a i salaš, kde mladý pastevec prezentuje svůj obchodní talent, když prodává Ivanovy údajně výborný sýr a kefír. My ovšem nevěříme našim zhýčkaným žaludkům a pro jistotu zůstáváme u našich jistě kvalitních a výborných instantních jídel. U salaše též potkáváme kamarádského rusa, který když vidí naší výbavu, ptá se kam jdeme a následně oznamuje, že se z naší plánované cesty vrátil, bohužel bez úspěšného útoku na vrchol. V mapě nám ukazuje možná místa na bivak a dává rady k výstupu. S přáním šťastného návratu se loučíme.

Po pár zakopnutí a zdravení se stanujícími turisty nacházíme naši odbočku do údolí řeky Irukcham(Ирукчам). S našimi batohy začíná celkem brutální stoupání. Naštěstí slunce už tolik nepeče a když překonáváme výškový rozdíl mezi údolími. Jsme odměněni setkáním s „divokými“ koňmi, kteří se nechávají hladit, časem si hlazení i vynucují. Jelikož jsme, ale unavení máme v plánu jim jen kousek poutéct a složit někde hlavy na noc. Bivak s rovnou loučkou a čistým potůčkem je pro nás jasnou volbou.

Následné probuzení do chladného rána, za nádherného východu slunce z poza hor nás hned vyburcovává z nic nedělání a s odhodláním se pouštíme zdolat sedlo Irikčat. Cestou jsme překvapeni kolik je tu míst na přespání a ještě víc, když z dálky pozorujeme skupinu lidí zabalených v kuklách a šátcích sklízejících svůj tábor. Hlavou nám probíhají upozornění na různé partizánské skupiny a radši se moc nezdržujeme. Cesta sice není nijak značená, ale mužíků od hodných turistů je tu spousta, a tak nikde není potřeba bloudit. Po třech hodinách jsme v sedle, dáváme oběd a kocháme se okolím. Setkáváme se s dvěma mladými Ruskými horolezci, kteří po nás chtějí asi ukázat kde je „vrcholová kniha“. Nicméně mi jim nejsme schopni vysvětlit, že nevíme co po nás chtějí a jestli to chápeme, tak ani netušíme kde je. Mezi tím nás dobíhá skupinka tří ukrajinských horolezců, se kterými jsme se celou dobu předbíhali a já mířím za nimi na výhledový vrcholek nad sedlem, kde mi ukazují možná místa na bivak na lávovém poli. Když se vracím za děckama, domlouváme se na rozložení bivaku a aklimatizačním výletu přes ledovec na lávové pole.

Cesta přes ledovec je vyhozená, ale jak se vyhýbá různým trhlinám, hrozně se táhne. Na závěr absolvujeme i pár přeskoku přes odkryté širší trhliny a jsme na lávovém poli. Chvíli odpočíváme a pouštíme se za ukrutného svitu slunce zpět. Cestou trochu umíráme žízní jelikož jsme podcenily zásoby vody a úpal/úžeh i když ne nijak vážný se taky dostavuje. Po-té co docházíme ke stanům jenom mrtvolně uleháme a večeři soukáme snad jen z povinnosti. Před spaním ještě ukotvuji pevně stan a doufám, že ačkoliv spíme prakticky na hřebenu, žádný extrémní vítr nepříjde.

Bohužel asi hodinu po ulehnutí se zvedá vítr, který i přes moje noční vylepšování zborceného kotvení a zvyšování závětří, zvládá do rána stan celkem solidně potrhat. Sice jsme se nikdo moc nevyspali a na azuro to taky nevypadá. Nicméně touha po vrcholu je větší a tak se vydáváme opět přes ledovec na lávové pole. V závětří jednoho z mnoha bivaků na lávovém poli obědváme a když nám začíná sněžit, řešíme co dál. Franta dává rozumný návrh na obrat dolů, než nám sníh zavane cestu přes rozpraskaný ledovec. Nicméně nedostatek kyslíku v hlavě a odhodlání moje i zbytku skupiny počkat do dalšího dne jestli se počasí neumoudří vyhrává a stoupáme do cca 4100m.n.m. Zde se setkáváme se skupinou horolezců, kteří nám oznamují, že místa na bivak víš jsou obsazená, tak kousek od nich skládáme batohy a stavíme hradby pro naše stany před krutým větrem. Pro všechny z nás jenom bivak a pokus o spánek v takové výšce je velký zážitek. Já jsem si ho vylepšil ještě nutností jít na záchod, při které mi větrem bičovaná pr..el málem umrzla.

Ačkoliv jsem nastavil budík na dvě ráno, protože jsme samozřejmě předpokládali nádherné počasí. Budím se až ve čtyři, koukám ze stanu a oznamuji, že dnes jdeme leda tak dolů. Viditelnost sotva 50 metrů a vítr se ne a ne utišit se. Opět se potápíme do hlubin snění o tom, jak dnes budeme stát na vrcholu. Když už nás kolem deváté nebaví polehávání za neustálého větrného cloumání stanem, snídáme, balíme stany a zmrzlí na kost odcházíme vstříc teplu rozmrznout do údolí. U ledovce se pečlivě navazujeme, protože předtucha zaváté cesty je skutečností, a tak nás čeká hodinu a půl dlouhé bloudění mezi trhlinami. Naštěstí ale zjišťuji, že linie vychozené cesty je povětšinou mírně patrná a jediným nebezpečím, tedy zůstávají tři velké zaváté trhliny které jsme před tím přeskakovali. Ovšem štěstí nám jde vstříc, tak moje hůlka je vždy objeví dřív než noha a až na občasné zajetí do půlky těla procházíme bez problémů a v pořádku se ocitáme na druhé straně ledovce. Mezi tím nám vylezl z mraků i Elbrus. Nicméně síla větru při přechodu do sedla Irikčat, který nás sráží do kolen, nám dává za pravdu, že jsme udělali správné rozhodnutí.

Náš sestup přerušujeme v prvním bivaku, kde před deštěm rozděláváme stany a jdeme na chvíli lehnout. Někdo nahoře vyslyšel, že nám dochází toaletní papír a mění déšť ve sněžení. A tak když vylézáme spatřujeme v srpnu nádheru zimních zasněžených luk a hor. Únava ze sestupu vyhrává, zůstáváme na noc, přeci nemáme kam spěchat do příletu sedmého člena skupiny Davida máme stále den a půl.

Po dvou dnech konečně kvalitní spánek, při ranním vstávání nikam nespěcháme, ono není kam, a tak opouštíme místo hezkého bivaku až kolem desáté. Cestou si mladý bača opět odchytává Ivana a prodává mu sýr. Tentokrát jdeme do risku s našimi střevy a žaludky také a výborný sýr ochutnáváme. Dokonce nacházíme i správnou cestu a nikde nebloudíme. Kolem půl druhé přicházíme do Elbrusu, kde naši pozornost získává obrovský terénní Kamaz. Když procházíme kolem spatřujeme majitele našeho kempu pana Osmana, který nás okamžitě představuje místní horské službě, která jede na cvičení do doliny Adylsu. Kluci okamžitě prezentují jak se budou připravovat, když obratem vyndávají z auta láhev červeného, já opětuji vytasením placatky se slivovicí a diskuze nabírá na obrátkách. Nicméně kluci spěchají, a tak nás po chvíli opouštějí s přáním příjemného zbytku pobytu a nechávají nám zbytek vína. Pan Osman si nás nakládá do auta, a tak nám končí první pokus o dobití Elbrusu „neúspěšně“, nicméně všichni máme spoustu nových super zážitků, poprvé a hlavně jsme v pořádku.

[Show as slideshow]

            Autor: Michal

Převýšení: 750 v.m.

Technická obtížnost ferrat : B/C a B

Další informace o ferratách:

Toblinger Knoten/Leiternsteig

1)Paternkofel/Innerkoflersteig

2)Paternkofel/Innerkoflersteig

POZNÁMKA: Výlet vřele doporučuji, čekají vás nádherné výhledy, pro úplné začátečníky asi lepší jít v opačném směru. Ferrata Innerkoflersteig je kratší a jednodušší než Leiternsteig. Nicméně vhodné i pro začátečníky.

Jsme první den v dolomitech, tak proč nezamířit na jejich nejpopulárnější místo do okolí Tre Cime. Plán je jasný, ráno balíme stany z tábořiště a razíme na parkoviště k chatě Auronzo(2320m.n.m), výjezd stojí 22Euro za auto.

Počasí nedodržuje předpověď, a tak za svitu slunce razíme cestu davy lidí k chatě Drei Zinnen(2405m.n.m.) odtud je to už jen kousek pod věž Toblinger Knoten, tu z levé strany obcházíme až přicházíme k ferratě Leiternsteig. Všichni už natěšení, že využijeme k pohybu i jiných končetin než nohou se pouštíme do lezení po hromosvodu. Opravdu hezká exponovaná ferrata, no ferrata, spíš žebřík, až na dvě trochu silovější místa lezete po příčkách žebříku. Ferrata končí na vrcholu Toblinger Knoten odkud je opravdu nádherný výhled na dominantu Sixtinských Dolomit.

Slézáme druhou stranou věže po opravdu lehké ferratě opět k chatě Drei Zinnen a vydáváme se k ferratě Innerkoflersteig vedoucí na věž Paternkofel. Prvních cca 300 metrů vede tunelem, tak kdo by zapomněl čelovku bude bloudit, vidět v nich opravdu není. Hned za tunelem začíná lezení. Cestou máme ještě zbytky sněhu, ale v Dolomitech nic nenechávají náhodě, tak i když jsou ocelová lana stále po zimě zapadaná, jsou tu natahané fixy ze statických lan. Sníh končí až v sedle, zde míříme doprava na výběr jsou hned dva hromosvody pro výstup volíme pravý(při sestupu zkoušíme druhý). Ještě pár metrů lana a pak následuje mírné bloudění terénem. Po chvíli objevujeme cestu po pravé straně a lehkým nezajištěným komínkem se dostáváme na suťovisko, odtud už jen pár krků a jsme u vrcholového kříže. Povinné focení a jde se dolů do sedla. V sedle chvíli hledáme odbočku k chatě Lavaredo, zjišťujeme, že je zapadaná sněhem, a tak se pouštíme po levé straně sněhového pole. Cestou se dostáváme až k chatě Lavaredo odkud svádíme závod s přicházející bouřkou. Který doslova o sekundy prohráváme, když nám začíná kapat pár metrů od auta.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 1520 v.m.

Technická obtížnost výstupu: začátek – lehká, posledních pár metrů – střední(sklon 40° na sněhu – pod vámi jenom pěkně dlouhá skluzavka, bez skály)

Upozornění: Jde se třemi lavinovými svahy, proto při vyšším stupni lavinového nebezpečí nechodit.

Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo a Petr Tomáš

Ve čtvrtek večer se domlouváme s Peťem a Mirem, že bychom mohli zítra někam vyrazit. Mira hlásí, že zítra musí do školy, ať se na něj nevážeme, ale že uvidí ráno, podle předpovědi počasí. Tak obcházíme koleje a sháníme lidi, všichni jsou nějací rozbití, jenom Alex hlásí, že je ready na nějaký hike. Rozhodnutí padá pojedeme na Skålu(1128m.n.m.). Sraz 9:30 u vchodu.

Ranní probuzení je klasika, mobil třikrát dokola přehrává melodii „Somebody That I Used To Know“ než vstávám a definitivně zamačkávám. Pak už následuje ranní rituál v podobě snídaně, přípravy jídla na celí den v horách a udělání čaje do termosky. Mezi tím mi bliká na skypu zpráva od Miry: „cau, idem hore dnes aj ja… innforden“ Nastává dlouhý psychický boj v mé hlavě, říct Alexovy že má smůlu a dnes nejede(nemáme pro něj sněžnice a fyzicky by taky nestačil) nebo oželet výlet do Innfordu. Po 10 vteřinách vybíhám z pokoje do třetího patra a klepu na Alexe, hrozně se mu omlouvám a ruším jeho dnešní zážitek. Pak následuje vytáhnutí Peťana z postele, vysvětlení co se děje a že jestli chce jet, tak ať nemá ani minutu zpoždění, odjezd 9:25, musíme stíhat trajekt.

V 11:00 jsme pod Skjervanem v Innfordu. Auto rychle vybalujeme a nasazujeme sněžnice resp. skialpy. Mira hlásí, že vyrážíme dost pozdě, ať si pohneme. Do 10 minut začínám stoupat po lesní cestě. Po chvíli na nás už praží slunce a já trochu extrémně sundávám i mikinu a jdu jenom v tričku. Kluci mi trochu utekli, snažím se je dohnat, ale nějak to dneska nejde, nechápu proč. Včera jsem byl rychle vyběhnout na Moldeheiu a to tělo fungovalo na 100%. Zvolňuji a v hlavě si říkám, že to nevadí, stejně budou fotit, tak je vždy dojdu a třeba se časem rozejdu. Když dáváme druhou svačinu už za polovinou kopce, vidíme, jak se z hranice lesa žene šesti členná skupina pronásledovatelů. Načež si říkáme, máme náskok a stejně na vrcholu budeme první. Hážeme na záda batohy a Peťan i přes to nastoluje závodní tempo, chvíli se s ním snažíme držet, ale rozumně degradujeme svoje tempo, nejdřív Mira po chvíli i já. Když Peťu po chvíli předcházíme v duchu doufám, že to nepřepískl a neodpálil se. Po dalších minutách výstupu, kdy se Peťa plahočí se mnou vzadu, já se furt cítím pod psa, neustále si pohrávám s myšlenkou, že to dnes otočím a na kluky počkám dole, mi Peťa oznamuje: „Nějak jsem to přepískl a furt to nemůžu rozdýchat“. To mi sobecky pomáhá na psychice, že v tom dnes nejsem sám a říkám si, že to prostě dnes výjdu i kdybych tu měl nechat plíce.

Po hodině a půl pro mě neustálého přemlouvání, dělat další a další krok k vytouženému vrcholu se ocitáme konečně těsně pod ním. Shazujeme sněžnice, z hůlky sundávám kolečko a v závěrečném svahu ji používám místo cepínu. Peťan mě s mou druhou hůlkou napodobuje. 16:20 dolézám totálně vyčerpaný na vrchol, nicméně ten nádherný výhled za to stojí. Chvíli po nás dobíhá jedna ze členek šestičlenného družstva pronásledovatelů, dozvídáme se, že je původem z Finska a tady dělá horskou vůdkyni. Říkám si v duchu: „What? Vždyť Finsko nemá žádné hory, jenom jeden pahorek velkej 1328m.n.m. To je jako kdyby někdo z pouště Atacama trénoval sportovce na olympiádu v plavání.“ Nicméně holka má náš obdiv. Mě navrchu není moc dobře tak po chvíli prchám. Při sestupu potkávám zbytek skupiny, prý Švýcaři a na dovolené s holkou nemají nic společného, dozvídám se. Dávám krátkou svačinu a přesouvám se ze skály ke svahu, obouvám snowboard. Mira mezi tím obouvá lyže na vrcholu a pouští se druhou stranou kopce dolů(viz. www.miropeto.sk). Nicméně svah je dnes opravdu parádní, všude 30cm prašanu a únava je ze mě rázem pryč. V půlce sjezdu se potkáváme s Mirem a dolů jedeme dál společně. Jakmile jsme u auta, ptáme se Peťana vysílačkou kde je a ten hlásí: „Jsem u vás do 20 minut… končím.“ Startujeme, ať dojde do tepla.

Autor: Michal

[Show as slideshow]