Výchozí bod: údolí za Veitsch

Délka akce: 2 dny

Převýšení: cca tisíc metrů

Možnost přespání: winterraum na Graf Meran-Haus (info níže)

Parkování: míst spousta na konci údolí u lanovky nebo v jedné ze serpentýn s vyhlídkovým místem

Vhodná mapa: Freytag & Berndt WK041 (Hochschwab, Veitschalpe, Eisenerz) – 1:50 000

Informace o lavinovém nebezpečí: http://www.lawine-steiermark.at/

Doporučení a upozornění:

- Při lavinovém stupni vyšším než dva a vyšší sněhové pokrývce bych se výstupu na Graf Meran-Haus vyhnul

- pokud chcete a hoře i spát vezměte výbavu na spaní venku winterrau na Graf Meran-Haus je malý a není zaručeno volné místo

Winterraum na Graf Meran-Haus:

Chata je otevřena přes letní sezónu v zimě pouze o hezkých víkendech. Pokud vás čeká nepřízeň počasí je k dispozici winterraum s dvoupatrovou postelí, dekami, stolečkem a dvěma židlemi. Nelze zatopit. Je zde i kasička na drobné. Na postelích se v nouzi vyspí čtyři lidi a na zem se vejde 5 – 6. Bližší info na: http://www.touristenklub.at/huetten/17.htm

[Show as slideshow]

Putování za zimou – díl čtvrtý:

Je pondělí, stále vstřebávám opálení z výborného počasí na Malé Fatře a další víkend předpověď slibuje podobnou výheň. Nicméně do soboty se vše mění, a když sedáme do auta oznamuji, že zažijeme spíše survival camp. Slibují nám vítr přes 100km/h a v neděli nadílku až 20 cm prašanu.

Na místě zjišťujeme nedostatek sněhu a necháváme sněžnice v autě. Házíme batohy na záda a za občasného svitu slunka pozvolna stoupáme k chatě. Po cestě potkáváme hromady lidí na skialpech, kteří využívají poslední zbytky sněhu v kotli vedle naší cesty. Po příchodu házíme batohy do winterralmu a než začne Mordor vydáváme se na vrchol Hohe Veitsch 1981 m.n.m. Začínají se objevovat první vločky. Na vrcholů už to fénuje z údolí vítr pouze děláme povinou vrcholovku a mizíme zpět k chatě. V plánu je spát venku, tak jdeme budovat záhraby. Nicméně, když dokončíme první a jdeme se ohřát do tepla, všichni vyměknem. Po večeři a pár skleničkách vína  spokojeně uleháme.

O půl šesté mě budí šramot přede dveřmi a v domnění, že jen někdo šel na záchod se otáčím na druhý bok. Nicméně dusot bot neustává, a tak jen počítám všechny ovečky. Zjišťění že jsme všichni mě naprosto probouzí a budím děcka u dveří aby uvolnili vstup. Přichází tři promrzlí rakušáci, dozvídáme se, že trávili noc v Iglú, které nám ukazují na fotkách. Pouze jim totálně navlhli spacáky a tak se šli na chvíli schovat než bude světlo. Něco po šesté nás opouštějí a my ještě uleháme ke spánku.

V devět je budíček, snídáme, balíme, uklízíme chatu a bičováni sněhem a větrem se vydáváme dolů do údolí. Občas nás náraz větru srazí k zemi. Nicméně není to tak hrozné jak předpověď slibovala a za dvě a půl hodiny jsme teda už úplně promoklí u auta a vydáváme se vstříc suchým domovům.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Výchozí bod: Seewiesen

Délka akce: 4 dny(ale stačí 2)

Převýšení: cca 1300 metrů

Možnost přespání: winterraum na chatě Voisthaler hütte a winterraum na chatě Schiestlhaus (info níže)

Parkování: zimní parkoviště vyznačeno v mapě modrým P (je na hlavní silnici), červeným P vyznačeno letní parkoviště

Vhodná mapa: Freytag & Berndt WK5041 (Hochschwav, Aflenz, Wildalpen, Salzatal) – 1:35 000 nebo Freytag & Berndt WK 041 – 1:50 000 – POZOR WK 5041 je pouze přiblížená WK 041 s menším záběrem, není podrobnější, nicméně i přes to mám radši WK 5041

Informace o lavinovém nebezpečí: http://www.lawine-steiermark.at/

Doporučení a upozornění:

• Při lavinovém stupni vyšším než dva nedoporučuji.
• Pokud neznáte cestu od Voisthaler hütte přes Ochsenreichkar na chatu Schiestlhaus v zimě se ji vyhněte, není vidět značení a můžete dost bloudit v mlze by to mohlo i skončit špatně. V zimně neznačen pouze úsek Voisthaler hütte k Ochsenreichkar. Dále po hřebeni značeno tyčemi  po cca 100 metrech.
• Z údolí Obere Dullwitz značeno vysokými tyčemi cca po třiceti metrech až k Schiestlhaus, relativně bezpečná cesta i v mlze.

Schiestlhaus - winterraum:

V chatě otevřená část jídelny jako winterraum na zimu, čtyři postele (pro 6 – 8 lidí), lavice a dlouhý stůl. Další lidé na zemi. Součástí je i winterraumu je i WC. K dispozici deky. Winterraum vytápí slunce, uvnitř příjemné teplo. Za přespání se neplatí. Celkově se může podle mě dovnitř vlézt až dvacet lidí.

Voisthaler hütte – winterraum:

Skládá se ze dvou malých místností. V první místnosti stůl, lavice a místo na věci. V druhé kamna, dvoupatrová postel na které se může vyspat dle mého názoru pět lidí. Na zem se vejde jen pár lidí v první místnosti. U chaty je lanovkou dovezen koks, pokud ho použijete je zde i kasička do které hodíte vámi zvolený obnos. Hodí se vzít Pepo na podpal. K dispozici deky.

Tak trochu jiný Silvestr 2013/2014 (29.12.2013 – 1.1.2014):

Plán udělat Silvestr na Hochschwabu jsem měl v hlavě již pár let a „letos“ se mi k němu povedlo přesvědčit dalších devět odvážných lidí. A když předpověď ukazovala relativně dobré počasí, nezbylo nic jiného, než sednout do aut a vyrazit.

První den nás čekala cesta do vesničky Seewiesen, kde jsme nechali auta a na blátě vyrazili směr Voisthaler hütte. Cestou na letním parkovišti potkáváme Felícii na středočeských značkách a tak se plní předpoklad, že tento trochu netradiční nápad jsem neměl jenom já. Stálý sníh začíná u Florl hütte, čímž definitivně utínáme debatu o zbytečnost sněžnic a soustředíme se na debatu o zbytečnosti lavinového vybavení. Nicméně vždy lepší být připraven na vše. Po čtyřech hodinách jsme u chaty Voisthaler hütte, kde jsou už čtyři Češi ve winterraumu. Jelikož je winterraum plný stavíme všichni stany. Večer ještě čtveřici trochu děsím, aby se bez výbavy nevydávali spát na horní chatu, může být plná a neměli by kde spát.

Ráno zjišťujeme, že bububu fungovalo a vyrazili nahoru pouze na lehko. My pomalu vaříme čaj, balíme a vyrážíme okružní cestou přes Ochsenreichkar. Naštěstí cestu znám a proto nebloudíme Počasí taky nevypadá špatně, tak si celý den užíváme a prázdná chata Schiestlhaus je nám příjemnou odměnou za cca čtyř hodinový pochod. Asi hodinu po nás vidíme přicházet tři postavy, o to větší překvapení, když se ve dveřích zjeví další tři Češi, kteří ten den potkali další pětici Čechů. Výsledek na Hochschwabu bylo od 29.12. do 1.1. 22 Čechů a 2 Maďaři. Večer se ještě pouštíme do budování iglú a zahrabu.

V úterý (31.12.) nám bohužel počasí nepřeje, není vidět na krok. Tak si hrajeme alespoň jak malé děti se sněhem. Doděláváme zahrab, iglú a i dva sněhuláci vyrostli. Večer trávíme společně u nevinné hry Macháčka, a už to vypadá, že původní plán vyjít na Hochschwab na půl noc nemá kvůli počasí cenu. Nicméně jdu se z hecu podívat na stav počasí, v hlavě zrozený vtípek po pár deci slivovice, že řeknu nepravdu a povím jak je venku krásně, abychom vyrazili. Jenom, že ono je opravdu krásně, tak s radostí všechny burcuji k odchodu na vrchol. Pár minut po půlnoci už sledujeme ohňostroje v údolích pod námi od vrcholového kříže. Děláme první novoroční zápis do vrcholové knihy a otáčíme.

Prvního nás budí nádherný východ slunce a tak aktivně vyrážím fotit na vrchol. Prostě nádhera viz. fotky. Po návratu už jenom balíme, loučíme se s kluky a razíme směr auto za svitu slunečních paprsků. Prostě nový rok jak má být. Všem tímto ještě jednou děkuji za skvělou akci a třeba jsem někoho inspiroval k Silvestru ve vysokých horách bez lidí do dalších let.

 PS: Fotky jsou od všech účastníků, bohužel jsem je přejmenoval a nevím, kdo co fotil. Proto není u fotky žádný autor. Doufám, že to nevadí.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová, Markéta Strnadlová

Technická obtížnost: žádná

Kavkazské uvítání

V neděli po příjezdu, jdeme požádat o klíče od brány pro vjezd do kempu a tak se rychle seznamujeme s majitelem kempu panem Osmanem a jeho ženou, kteří nás už očekávají. Ihned se s nimi domlouváme na vyřízení OVIRu, za což si berou 300RUB na osobu a doplácíme také 300RUB na osobu za povolení do pohraniční zóny. Bohužel nemáme všichni kopie pasu, tak nám pasy zabavují a prý je dostaneme v pondělí večer, bez nich se do pohraniční zóny nedostaneme. No co stejně musíme nakoupit mapy, vybrat peníze z bankomatu a rozkoukat se po okolí.

Ráno pro mně celkem nečekaně klepeme kosu, jenom přece jsem čekal, že když jsme zhruba na úrovni Říma bude tu tepleji jak nějakých 10°C, a tak vaříme na snídani kotel teplého čaje. Po vydatné sladké snídani, které jsme se za následující týdny tak trochu přejedli. Míříme směr město Tyrnyauz, kde jsme při průjezdu zahlídli dva bankomaty(jeden kousek od pošty). Bankomaty v Rusku nejsou asi moc zvyklé vydávat vysoké částky, protože, když chceme vybrat 12 000 RUB tak nám oznamuje, že máme smůlu a musíme max. 4000 RUB, tak to taháme na třikrát. A otáčíme opět směr Elbrus, tentokrát až k lanovce, kde podle pana Osmana můžeme koupit mapy. Při průjezdu Terskolem zjišťujeme, že i tu jsou dva bankomaty(ovšem peníze vám vydá jenom jeden a limit je 6000 RUB na jeden výběr), je zde i půjčovna vybavení v jednom z hotelů(levnější než v centru horských vůdců kus za odbočkou na Čeget). Bohužel na tržišti u lanovky na Elbrus s dotazem, jestli mají mapy nemáme štěstí. Tak opět otáčíme, směr lanovka na Čeget. Po příjezdu se nás okamžitě ujímá spousta babiček, které nabízejí různé pletené oblečení z ovčí vlny. Také mapy a pohledu tu získáváme a po dvou hodinových nákupech a podívání se k lanovce(cena 500RUB na osobu). Otáčíme zpět do kempu.

Po příjezdu jdeme prozkoumat vesničku Elbrus, kde si nás odchytává statná kavkazská babička s prosbou o pomoc. Samozřejmě ji tašky bereme, ale div nám neupadnou ruce. S Ivanem nechápeme, jak je dotáhla sama o hůlce půl kilometru z obchodu.  V jedné asi patnácti kilový meloun a v druhé to tipujeme na zavařovačky. Babička se nám odvděčuje povídáním o nedávné historii vesnice a u domu se s námi loučí. Večer se ještě zbavujeme přebytečných financí, když platíme kemp(osoba – 200RUB/noc, auto 100RUB/noc) a bereme si naše pasy.    

[Show as slideshow]

Aklimatizace dolinou Adylsu(Адылсу) do Green hotelu (30.-31.7.2013)

Ráno s nadšením, že se konečně zpotíme jinak než sezením v autě, soukáme se ze spacáků, tlačíme do sebe snídani a balíme batohy. Směr je jasný dva kilometry po silnici k pohraniční zóně a pak najít cestu dolinou Adylsu do bivaku pod ledovcem Djankuat tzv. Green hotelu.

Loučíme se s přáním šťastného výstupu na Elbrus se slovenskou skupinou a vyrážíme zostra. Po chvíli jsme před hraniční kontrolou a vyndáváme všechny možné dokumenty. Pan celník po nás chce vše co máme, pasy, lístečky z hranice, registraci z Oviru a povolení do pohraniční zóny. Chce vědět i na jak dlouho jdeme a kde se budeme pohybovat. Ještě nezapomene postrašit, že když se přiblížíme ke Gruzii na nepřípustnou vzdálenost, tak až slezeme z hory budeme eskortování na tři dny do chládku.

Od celníka bylo velmi milé, že i když naše Česko-Slovensko-Polsko-ukrajinská Ruština se blížila dokonalosti, tak jak viděl, že nemáme páru co po nás chce, snažil se celkem obstojnou angličtinou. Dalším příjemným okamžikem na celnici bylo setkání s českou dvojicí Petrem a Luckou, kteří přijeli chvíli po nás a celý výlet jsme strávili společně.

Cesta kus za pohraniční osádkou přechází řeku na levou stranu, zde končí i asfaltový povrch. Po pár kilometrech končí u kempu i prašná cesta a začíná nám klasická horská turistika po vychozeném chodníčku. Cestu trávíme vykládáním o všem možném a tak jsme najednou u stavení, které vypadá víc jako horská chata než bivak. Solární panely na střeše nového srubu, tak jsem si ruskou chatu ani bivak nepředstavoval. Nicméně pán který vylézá z chaty nás otáčí, že jestli jdeme do Green hotelu, tak ten je asi 200 metrů jinde za morénou.

Tak za chvíli dorážíme na nádhernou loučku v závětří, dokonce tu vyvěrá pramen pitné vody, stavíme stany a po krátkém dešti vyrážíme na krátký průzkum terénu. Jedna skupinka dolinou k ledovci. My máme ambice vylézt někam víš a když nevychází přejití řeky volíme kopec nad Green hotelem, ovšem po pár minutách zase začíná kapat a tak pokračujeme jenom po moréně nad ledovcem a díváme se na druhou skupinku „povýšeně“. Když se rozprší rezignovaně otáčíme a jdeme vařit večeři. Čeká nás delikatesní dobrý hostinec s bůhví už jakou glutamátkovou omáčkou. No trocha cibulky a vše se dá jíst.

Ráno se budíme při naprosto čisté obloze bez mráčků a otevírají se nám úžasné pohledy na okolní, až čtyřtisícové velikány. Nikam se nám z této nádhery nechce, a tak zaujímáme meditační polohu mrtvoly a kocháme se okolní krásou. Později se loučíme i s Petrem a Luckou, kteří naši lenost neopětují a vyráží na procházku do kempu a k údajným minerálním pramenům.

Naše lenost také není nekonečná a tak po jedenácté vyrážíme na zpět do kempu. Volíme nádhernou výhledovou zkratku v podobě delší a obtížnější cesty okolo jezera po vrcholu morény. Fotíme co se dá a poprvé vidíme náš vytoužený Elbrus. Po-té co přicházíme k občerstvení u kempu, tak se opět shledáváme s Petrem a Luckou, kteří jsou v zajetí místního filozofa a jeho lahve vodky. Děda nás okamžitě zve a po chvíli přemlouvání Ivan a Petr jdou do souboje s alkoholem. Při vřelé konverzaci se dozvídáme, jak se pije na Kavkaze a na úplný závěr i smysl života. Když už není v lahvi ani kapka tekutiny moudrosti, tak si filozofa volají z auta, že má jet s nimi domů a my jsme propuštěni. Opět se loučíme i s našimi českými kamarády a míříme do kempu. U pohraničníků ještě potkáváme novou dvojici Čechů(mi se fakt ser..me všude), jdeme na nákup do vesnice a balíme se na zítřejší start pokusu o výstup na Východní Elbrus cestou přes sedlo Irikčat.

Odkaz na výlet do Green hotelu od Petra s Luckou: zde

[Show as slideshow]

            Autor: Michal

Naše trasa:

google map 

1.6. – 3.6. Uplakaný Romsdal

Je to tu, oznamuje ráno budík, následuje přistavení auta před vchod a cca dvě hodiny dlouhé skládání věcí do auta. 14:06 vyzvedávám Marťu na autobusáku, která mě hned ze začátku přesvědčuje, že je z Čech, když na mě vytasí slovní spojení vstávala jsem dýl. Chvíli na ni hledím jako vejr, ale pak společnými silami docházíme na to, že vstávala později. Po-té co jsou všechny věci napresovány v autě, naposled se loučíme s děckama a razíme směr Trollstigen. Po pár metrech nám Molde dáva najevo, že se mu bude též stýskat a začíná pršet.

Za Åndalsnes vidíme jít na silnici pár s batohy, ale jelikož předpokládáme, že tímto způsobem cestují hlavně Češi, tak zastavuji u krajnice a ptáme se jestli nechtějí někam hodit. Nakonec s námi mladý pár z Belgie tráví cestu až k Norddalsfjordu.

My míříme do hor k osadě Hauge, kde spíme na travnatém parkovišti a další den ráno za deště razíme na vrchol Mefjellet. Odkud je obvykle nádherný výhled na údolí řeky Valldøla a Norddalsfjordu. Nám bohužel celý výlet krápe a vidíme prd. Večer se přibližujeme ke Geirangerfjordu a spíme na prázdném odpočívadle s teplou vodou a záchodem v autě.

Ráno počasí vypadá o něco lépe a tak se těšíme na výlet s výhledy na vodopády okolo Geirangerfjordu k ovčí farmě Skageflå, následně si dáváme ještě výšlap na vrchol Smånipene. Večer ještě přejíždíme přes Lom k Galdhøpiggenu, kde uleháme ke spánku opět autě v půlce bomvaie na Spiterstulen.

[Show as slideshow]

4.6. – Galdhøpiggen (2469m.n.m.)

Potřebný čas: 6 hodin

Převýšení: 1500 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Ráno se nám po včerejším náročnějším dnu nechce vstávám, i když tušíme, že by nás nemuselo zastihnout na vrcholu tak dobré počasí jako dopoledne. Vyjíždíme, až k chatě/hotelu/campu Spiterstulen, kde platíme bomvai (bohužel si nepamatuji cenu, ale bylo to mezi 50 – 90 NOK).

Vyrážíme, za počasí, které vypadá slibně. Ani jeden z vrcholů není zahalen v oblacích. Bohužel, jak vycházíme na první před vrchol, tak se potvrzuje moje prognóza a naděje na hezký výhled z vrcholu nám bere za své. Na vrchol již přicházíme v mracích, bičováni silným větrem a teploměr ukazuje -7°C. Bohužel chatu na vrcholu připravují na sezónu a tak se nemáme ani kde ohřát. Rychle svačíme, děláme vrcholovky a razíme dolů. Já na snowboardu Peťa s Marťou pěšky. Dolů se šinu krokem, směr pouze odhaduji, protože nejde vidět naprosto nic jen bílo, když uvidím kamenné pole v sedle. Vím že jsem správně, pokračuji hřeben a postupně na dvou předvrcholcích čekám na děcka, jestli trefili cestu. Společně scházíme po kamenném poli až pod úroveň mraků a definitivně se oddělujeme. Já si užívám sjezd skoro až k autu v překvapivě dobrém firnu po zbytcích sněhu, jen asi dvakrát musím zout a přesunout se pár metrů na vedlejší sněhové pole.

Dole čekám asi hodinu, vysílačkou se domlouváme, že koupím žetony na sprchu, nicméně na recepci je mi oznámena cena 25NOK za 6 minut sprchy. Vím, že vonět novotou bude jenom Marťa. Já s Peťou to hecnem do řeky nebo jezera.

[Show as slideshow]

5.6. – 6.6. Vettisfossen a cesta ke Trolltunze

Ráno po nejvyšším vrcholu Severní Evropy, jsme trochu rozlámaní, tak míříme za pohodovějším výletem údolím za nejvyšším vodopádem Severní Evropy Vettifossen.Po cestě kolem Prestesteinsvatnet(jezero/přehrada) se nestačíme divit, když v červnu narážíme na bežkařský závod a zastihuje nás zde i sněhová bouře, to jsme v červnu opravdu na silnici nečekali.Na výletě opět střídavě mokneme a pak zase praží sluníčko. Večer uleháme na parkovišti já tentokrát zakryt plachtou pod širákem.

Ráno jedeme koupit chleba a posnídat k blízkému jezeru. Po snídani volají holky z Lille, že jim ujel bus, po chvíli domlouvání stanovujeme operativně trochu odlišné místo setkání cca 100Km jinde, ale co už. Vydáváme se na cestu do Fagernes, kde v obchodě po celém dni hladovění ani nevím proč kupujeme chleba s kečupem a s pocitem největší lahůdky to do sebe začínáme ládovat hned za pokladnou. Usmíváme se sami sobě, páč máme plné auto jídla. Za moment volají holky, že jsou tu. Vítáme Market a Lucku v autě a míříme náhorní plošinou Handargervida, zemí nikoho, kde vede jenom silnice nic víc k Trolltunze. Ke spánku uleháme v místě které si pamatuji z roku 2010 v blízkosti Øvre Eidfjord.

[Show as slideshow]

7.6. – Trolltunga

Potřebný čas: 8 hodin(cca 24Km)

Převýšení: 800 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

 Cesta k Oddě se vleče a tak jsme na parkovišti odkud se míří k Trolltunze kolem dvanácté. Trošku nás rozčarovává, že na mapce je psaná i sprcha na záchodě, ale je odmontovaná a cena za parkování na 12 hodin 100NOK taky není zrovna nejmenší, ale vzorně hážeme po korunách mince do automatu, abychom se zbavili drobných. Po staré kolejnicové lanovce je výstup oficiálně zakázán, a tak vzorně míříme do lesa po chodníku. Nicméně po čase to nevydržíme a poté co lanovku k výstupu využívají snad všichni na ni míříme též, pohodlí je nesrovnatelné.

Od lanovky čeká ještě mírný výšlap do sedla a pak už jde cesta relativně po rovině, i když občas nakloněné. Stále jsou nádherné výhledy a po 4 hodinách přicházíme k místu kde by se podle mé GPS měla nacházet Trolltunga, kupodivu žádná cedule zde není nebo jsme ji neobjevili. Za to kamenů připomínajících jazyk je tu po víc. Tak se fotíme na dvou, které jsou podobě z fotek nejblíže, abych měli jistotu, že jsme na ni opravdu byli. K autu docházíme pozdě večer a jen se krátce přesouváme na boční silničku kousek za Oddou, kde spíme na lesní cestě u silnice.

[Show as slideshow]

8.6. – cesta do Lysefjordu

Vstávat se nám moc nechce, ale vidina krásného dne a prázdného žaludku nás vyhání do obchodu v Oddě. Po snídani u jezera se vydáváme na 300 Km dlouhou cestu k Lysefjordu. Cestujeme výletní rychlostí, tak zastavujeme všude možně. A doufáme, že silnice z Nomelandu do Lysebotnu bude otevřená po zimě. Máme štěstí a já zažívám jeden z mích největších zážitků za volantem v životě. Když jedem 75 Km po silnici kde se vyhnou dvě auta jenom tak na 10 cm mnohdy ani to ne, silnice se vine snad kolem každého kopce a to vše v zemí nikoho s výhledy na hory a jezera. Tady opravdu neradno závodit nikdy nevíte kdo se vám vynoří ze zatáčky. Spíme na parkovišti u vodopádu v serpentýnách směřujících dolů do Lysbotnu.

[Show as slideshow]

9.6.2013 – Kjerag

Potřebný čas: 4 hodin(cca 11Km)

Převýšení: 550 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná(pouze na samotný kámen může být pro některé jedince být problém přejít, dosti exponované)

 Je neděle, navíc krásně, populární turistické místo, jak se dá čekat na parkovišti spousta aut, naštěstí sezóna ještě nezačala, tak zatím zdarma. Parkovací hodiny zabalené do igelitu a info se záchody zamčené. (jinak cena 100NOK za 12 hodin)

Cesta je vydlážděná pro davy turistů, není se kde ztratit, máme nádherné počasí a čas , tak po cestě i na hodinu uleháme. V místě zaklíněného kamene je spousta lidí a na výstup na kámen se čeká fronta, nedokážu si představit, jak to tu vypadá v plné sezóně, snad ani  nechci. Děláme fotky snad jen z povinnosti a utíkáme od davů lidí.

Markét bohužel chytlo koleno a tak jdeme na blízký rádoby malý „Preikestolen“ bez ní. Večer kupodivu celkem znaveni přicházíme k autu. Sjíždíme do Lysebotnu, kde stavíme stany a uleháme ke spánku.

[Show as slideshow]

10.6.2013 – Preikestolen

Potřebný čas: 7 hodin 30 min(cca 22Km)

Převýšení: 650 v.m.

Ráno vstáváme na trajekt 7:20. Markét necháváme s bolavým kolenem odpočívat a razíme. Na trajektu jsme mírně rozčarování, protože na ceníku píší při skupině min. 6 osob 60% slevu, nicméně je nám řečeno, že to platí jenom pro skupiny od 12 osob. A rozčarování pokračuje, když si řekne za jednoho o 63 NOK místo 60 NOK psaných na ceníku, tady už o zas tak nic moc nejde, krom principu. Nicméně platíme a poté co nás vysazuje za 40 minut na zastávce Bratelli nestačíme se divit, je zde jenom betonové molo uprostřed ničeho, jen trochu zřejmá cesta po skále nahoru. Tak šplháme a jsme rádi když po chvíli narážíme na značku směřující nás  na Preikestolen, po cestě nikdo moc nechodí a potkáváme jen skupinu poláků na treku. Na poslední kilometr se napojujeme na cestu hlavní cestu na Preikestolen a začínáme se prodírat mezi davy lidí a to není víkend ani sezónu. Hezké být na těchto nádherných místech, ale tak snad jednou v životě mi to stačilo.

Cesta zpět je trochu závod s časem a tak děcka neustále popoháním, nicméně když začínáme scházet k molu víme že máme 40 minut rezervu. Jaké je naše velké překvapení, když nám dva poláci na molu říkají, že máme rezervu 13 hodin. Snad, že jsem půl roku neřešil, žádné MHD ani mě nenapadlo, řešit nějaké speciální dny, kdy trajket jezdí, obzvlášť, když jezdí jenom 3x denně. Děcka ještě jednou se omlouvám. Trajekt na který jsme šli, jezdi jenom v pátek a neděli.

Nastala otázka co budeme dělat, po chvíli počtů jsme spočítali, že k autu je to cca 25 Km. Jídlo jsme už skoro žádné neměli, ale tak že to zkusíme. Ale po 500metrech jsme pro holky naštěstí narazili na super chatu s přístřeškem, udělali jim oheň dali všechny přebytečné vrstvy oblečení na noc. My s Peťanem dostali od holek povolení pokračovat v našem pokusu se dostat k autu po vlastních. Což se po 7 hodinách povedlo. Nakonec doma jsme trasu přepočítali a nebylo to 25 Km ale 35 Km. Když jsme došli, tak nás Marky chtěla něčím pohostit, ale mi pouze mrtvolně zalehli do spacáků. 

[Show as slideshow]

DĚCKA JEŠTĚ JEDNOU VŠEM DÍKY ZA SUPER VÝLET.

Užitečné odkazy:

dobré mapové podklady: http://www.norgeskart.no

trajekt do Lysebotnu(pozor na zeleně vyznačená pole pro zastavení trajektu musíte volat předem a rezervovat): http://florliartlysefjord.files.wordpress.com/2008/06/lysefjordruten-2012.jpg

počasí: http://www.yr.no/

Rovněž se velice omlouvám za gramatické chyby, kterých tam musí být nasekaných milion. Pokud mi napíšete kde, opravím a poděkuji.

Autor: Michal

Převýšení: 1200 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Účastníci: Michal Kubíček, Petr Tomáš

Po namáhavém víkendu nebyla nálada nikam vyrazit, jelikož tělo dalo celkem jasně najevo, že toho má tak akorát. Nicméně předpověď na posledních pár dní v Molde je příznivá a večer už začínají svrbět nohy a bolet zadek z nicnedělání. A tak přišla na řadu mapa a stylem kroužícího orla se prst dotknul obrazovky na místě, kde ležel kopec Neremstind.

Ráno bereme naše cestovní speciály a 10:15 sedíme v trajektu do Vestnes. Když vystoupíme a párkrát šlápneme, tak oba víme, že nohy toho mají tak akorád už na začátku dne, nicméně navzájem děláme hrdiny a za chvíli je 16Km do Tresfjordu za námi. U obchodu se díváme na podrobnou mapu, kam že vlastně jdeme, protože jsem si sice nachystal obrovskou sváču, ale zapomněl jsem si nafotit mapu. Nakonec to tedy ani nevadilo a mapu fotím tu.

Když začínáme stoupat, tak oba ve vedru nadáváme, jak nás bolí pacičky, ale agresivní tempo poloprofesionálních šneků držet zvládáme. A za dvě hodiny se s údivem ocitáme na prvním vrcholku. Odtud co by kamenem dohodil na vrchol Neremstind.

Máme spoustu času, tak se zkoušíme vydat na další vrchol hřebene, který má kótu 1164 m.n.m. Nicméně po cca 1 km nás zastavuje zcela nestabilní exponovaný hřeben. Po-té co mi v ruce zůstali tři šutry velikosti batohu, u kterých jsem čekal, že jsou pevná skála, říkám: „na to dál morál nemám“ a otáčíme.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 1100 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Upozornění: Při třetím stupni lavinového nebezpečí nedoporučuji.

Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo, Petr Tomáš, Berry van den Bosch, Robert Flatval

Jak už jsem zmínil v předchozím zážitku ze soboty, v pátek se všichni společně domlouváme, že neděle bude věnována výstupu na Breitinden a tudíž opětovné návštěvě Trollstigen. Tentokrát doma nikdo z klasické party nezůstává, jenom dva kluci co chtěli jet, protáhli párty a radši trávili den doma než v prosluněných horách.

Den nám začínal jak v sobotu, všude nízká oblačnost, nicméně dnes jde sálání slunce cítit i dole a když vyjíždíme na vrch Trollstigen jsme již nad mraky a sundáváme mikiny. Zatím tu není ani moc lidí, snad proto, že Breitinden kvůli své odlehlosti od silnice a nutnosti letos krátké chůze bez lyží není zdaleka tak populární. Nicméně výhledově je to možná o něco zajímavější kopec.

Dnes však mám obzvlášť velké štěstí, protože mi Berry v sobotu domluvila půjčení telemarkových lyžáků a od ní samé jsem měl lyže, pásy a hůlky. Tak jsem měl dnes jedinečnou možnost vyzkoušet telemark v místě jeho vzniku, což byla pro mě neocenitelná zkušenost, navíc na přelomu května a června. Na oplátku půjčuji Peťanovy celou mojí výbavu od brýlí, přes boty až po sněžnice.

Ke dnešnímu dni už nemám co dodat, prostě ohromný zážitek v nádherných horách se super partou lidí a navíc umocněný zážitkem použití telemarkových lyží. Snad jen vřelé díky všem zúčastněným nejenom za výlet, ale za celý semestr, který bohužel už končí a opravdu jsem si ho s vámi užil. MOC DÍKY DĚCKA!!!

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 880 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Záznam GPS: bude doplněn

Upozornění: Při vyšším stupni lavinového nebezpečí jak dva nechodit.

Účastníci: Michal Kubíček, Robert Flatval, Berry van den Bosch

Když se v pátek domlouváme s přáteli, co budeme dělat o prosluněném víkendu, výlet na po zimě čerstvě otevřenou Trollstigen je jasnou volbou. Nicméně Miro a Peťa říkají, že v sobotu budou válet šunky doma, já jejich představy o trávení prosluněného dne doma nesdílím, a když Berry oznamuje, že jedou každopádně oba dny. Přifaření k Berry a Robertovy do auta je jasnou volbou.

V sobotu vyrážím z koleje na Bolsøyu něco po osmé, když mě asi po kilometru dochází, že Berry psala sraz 9:20 a já tudíž jedu o hodinu napřed, v duchu proklínám svoji děravou hlavu a otáčím auto zpět domů. Nechápu, na co jsem myslel při nastavování budíku.

Nicméně když dorážím o hodinu později k Berry a dáváme věci do jejich auta. Vyměňujeme si skeptické názory na počasí, je totiž všude zataženo a relativně chladno. Říkáme si, jestli ten Miro, neměl nakonec pravdu.

Neměl, zjišťujeme, poté co kroutíme poslední zatáčku Trollstigen a sice stále v mlze, ale už cítíme sálání tepla ze slunce a čekáme každou chvíli vyjetí nad mraky. To se neděje, ani když dáváme sněžnice resp. lyže hned vedle silnice na nohy, ale protože je už jako v sauně, jsme jenom v tričkách a po patnácti minutách, už je všude dokola azuro a jdou dolů i trička. Na slunku může být klidně i kolem 30°C a to je celkem sranda při představě, že jste v Norsku v horách a to v květnu. Jak se dozvídám, tak ačkoli mě připadá, že je tu lidí jako smetí cca 50 – 70 lidí. Což je na Norské hory neuvěřitelné číslo, když mnohdy nepotkáte ani živou duši. Tak normálně je tu i několik stovek lidí. Tudíž máme štěstí, že je v Molde podmrakem a všichni zůstali doma.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 800 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Záznam GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/kenny1990/5d8a59d7t5658t5m

Upozornění: Po cestě nahoru se nejde žádným lavinovým svahem, pouze při lavinovém stupni čtyři by se mohla některá z velkých lavin padající z okolních kopců sesunout až na cestu.

Účastníci: Michal Kubíček, Petr Tomáš, Klára Elešová, Adam Ligocký, Ivana Geržová

23.3.2013

Mínus dvacet jedna, tak nás vítá Isfjorden a stojí si hrdě za svým jménem, které je v překladu Ledový fjord. Aneb náš hike při cestě do Lillehammeru.

V Norsku stejně jako v jiných zemích funguje turistický spolek, který staví chaty po celém norsku(info o všech chatách najdete zde http://english.turistforeningen.no/). Nicméně systém fungování je mírně odlišný od Alpských chat. Chaty jsou buď s obsluhou, bez obsluhy ale zásobované a bez obsluhy. Poslední dva typy jsou většinou zamčené univerzálním DNT klíčem, který můžete získat buď vstupem do DNT organizace za roční poplatek 300NOK, tím získáte i slevu na chatách nebo že si jej vypůjčíte některé z poboček DNT(ve většině větších měst) pouze za zálohu. Nicméně některé a to je i příklad Svarrvastbu jsou odemčené, jiné naopak neodemknete univerzálním klíčem DNT. Systém placení se může nám z postkomunistických zemí zdát naivní, nicméně tu bez problémů funguje. V každé chatě je kasička, u které máte ceník za noc a to hned v několika jazycích(norština, angličtina, němčina a francouzština), můžete platit buď hotově, nebo na připravený papír vypsat údaje ke kreditní kartě s vámi napsanou částkou, opravdu se nemusíte bát, že by si strhli více, a už to jenom hodíte do uzamčené kasičky. Cena jedné noci na Svarrvastbu je 70NOK pro dospělé a 35NOK pro děcka narozené po 1985. Chata je vybavená luxusně, včetně plynového vařiče a kamen s připraveným dřevem, ovšem využití těchto služeb je za další poplatek.

[Show as slideshow]

 4.-5.4.2013

Když za mnou přijíždí přátelé z Brna začátkem dubna, výlet s přespáním na Svarrvastbu je jasnou volbou. Počasí nám hlásí příznivé azuro na oba dny, tak ve čtvrtek ráno razíme do Isfjordu. Cestu od bomvaie v závěrečné části údolí, která mimochodem stojí 50NOK, příjemně utíká a cestu si při jedné svačině zpříjemňujeme skákáním ze 4 metrového šutru do několik metrů hlubokého prašanu. Sníh máme všude, ale sranda je to obrovská. Když docházíme k chatě všici jsou nějací přepadlí, tak už dáváme jenom opalovačku na střeše.

Druhý den ráno se plní předpověď a tak jdeme obhlídnout okolní vrcholky před cestou dolů v plánu je Søndre(1227m.n.m.), ale to nám nestačí tak si přidáváme výlet na Styggeværshaugen(1371m.n.m.). Po návratu dáváme rychlo-oběd a mizíme do údolí k autu.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 1400 v.m.(od hladiny fjordu) a 1040(od Sessetry-místo zanechání kol)

Technická obtížnost výstupu: žádná

Účastníci: Michal Kubíček, Petr Tomáš

             Ve čtvrtek odpoledne se dozvídáme výsledky zkoušky, na které viselo celé uznání ERASMU a tím i možné vrácení stipendia. Tím i opadla jakákoliv nervozita a najednou je spousta času na výlety a hlavně psaní o nich. Aneb výletovalo se furt, ale nebyla nálada při učení, prokrastinovat nějakým tvůrčím způsobem.

opalovačka na Bolsøyi

            V pátek se s Peťanem domlouváme, že dost bylo měsíčního sedění na zadku a spřádáme plány na prosluněný víkend. Fundovanou diskuzí docházíme k závěru, že v sobotu uděláme menší výlet (cca 18Km) s opalovačkou na nejzápadnějším cípu ostrova Bolsøya, abychom svaly neodpálili hned na začátek. No ve zkratce byl výsledek takový, že jsme možná neodpálili svaly, za to nás odpálilo slunko. Kdo by čekal, že když budete ve středním Norsku u moře v půlce května, tak se opálíte (spálíte) stejně, jak v Chorvatsku v létě.

            Neděle nám začala brzkým vstáváním na trajekt 8:15 do Vestnes, z kterého následně vyrážíme na kole cca 28 Km vzdálenou Sessetru. Posledních pět kilometrů vede po bomvai, kterou jako cyklisti platit nemusíme, ale v galerii je fotka s ceníkem. No cyklisti, já spíš jako turista táhnoucí kolo sebou do kopce. U setry necháváme kola a vyrážíme vstříc třem vrcholkům Trolltinden(1241m.n.m.), Midttinden(1220m.n.m.) a Blåtinden(1166m.n.m). Mimochodem za vedra, že by psa z klimatizované boudy nevyhnali.

            Ke kolům se vracíme dosti zmožení a s vidinou cesty dolů po šotolinové bomvai na mém cestovním “speciálu“. Se-mi vlévá adrenalin do krve, ze strachu selhání brzd nebo defektu a následné procházky na trajekt. Nicméně technika přežila a po chvíli jízdy Petr oznamuje, že máme 25 minut do odjezdu trajektu. Nasazujeme závodní tempo jak cyklisti na právě probíhající Giro de Italia a trajekt kupodivu stíháme s 90 sekundovou rezervou. Mrtvolně uleháváme v trajektu na pohovku a těšíme se na večeři domů.

[Show as slideshow]

Autor: Michal

Převýšení: 750 v.m.

Technická obtížnost výstupu: žádná

Záznam GPS:

Upozornění: Při výstupu se jde svahy, které už při třetím stupni lavinového nebezpečí jsou krajně nebezpečné.

Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo

Je čtvrtek večer a já jsem vítán u Mira v pokoji se slovy: „Tak ako zajtra?“. Má být pěkně, tak proč někam nevyrazit. Mira už natěšený, mi prezentuje jmény celou řadu kopců, kam bychom zítra mohli zamířit. Jelikož jenom slepě naslouchám a přikyvuji, přestože nemám nejmenší tušení, o čem to vlastně vykládá. Oznamuji, že zítra to nechám čistě na něm, ať něco vybere. Smutně oznamuje, že ale musíme jet, až ho pustí ze školy. Už jen prohazujeme pár slov, jak jde život a já se mimoděk zmiňuji, že bychom mohli podniknout nějaký exponovanější výšlap s cepínem a mačkami, zdůvodňuji, že přestože hladina endorfinů v krvi ze zážitků je dobrá, tak mozek začíná mít abstinenční příznaky z nedostatku endorfinů spojených s adrenalinem v horách.

Mira mě nabírá kolem dvanácté a za chvíli jsme na trajektu, kde čas trávíme obědem a Mira fundovanou debatou sám se sebou na téma, kam že vlastně pojedeme. Po chvíli jsem i já dostal tušení, které kopce myslí, po-té co mi je z lodi ukázal, a když v hlavě dospěl k rozhodnutí, že je mu to vlastně jedno volím  Blåskjerdingen. Horu čnící jako maják Romsdalu mezi Romsdals-fjorden a Ålesundem na pobřeží Atlantiku.

Výstup na horu je pozvolný a při dobrém tempu by se dal stihnout i za hodinu a půl. Nicméně my se dosti flákáme, neustále fotíme a u mě se projevuje i 3 týdenní „nic nedělání“. Mira má celou dobu při výstupu radost jako malé dítě, které dostalo novou hračku a šíří pozitivní energii do okolí. Trošku se tomu divím a zároveň směju, protože sice vím, že pro něj to byla dlouhá doba bez výstupu na nějakou horu, ale tři dny opravdu zase tak moc není.

Z o devět metrů nižšího, ale přesto hlavního vrcholu Blåskjerdingenu je nádherný výhled jak na celou severní část Romsdals fjordu, tak na Atlantik a Ålesund, fotíme jak o život a vychutnáváme si sváču na vrcholu. Mimoděk se zmiňuji, že exponovaný hřebínek, který vede na druhý vrchol, mě hodně láká na sólo přelez, ještě stíhám poznamenat, že by od tam byly parádní fotky. Nicméně mezi tím už Mira stíhá nazout mačky držíc v ruce cepín a snad, aby mě naštval, vydává se směr druhý vrchol. Když se po 15 minutách vrací, naštvaným výrazem, ale s usměvavem duší mu oznamuji, že dnes se o čokoládu nedělím. Jako kdyby nestačilo, že tu nemám skialpy!

[Show as slideshow]

Autor: Michal